TOMÁŠ KELTNER

Vítám vás na svém webu, jmenuji se Tomáš Keltner, jsem spisovatel, řečník a učitel.

Press: Rozhovory, recenze a propagace.
Rozhovor pro – časopis FORMEN – Sex, strach a světlo, autor Jan Müller (2016)

Tomáš Keltner, 190 centimetrů svalů, pevný pohled, měkký hlas. Ještě mu nebylo třicet a napsal knihu Transformace vědomí, totální duchovní nářez o energetických entitách ma­nipulujících člověka, křesťanském kříži a ži­dovském svícnu a cestování časem za využití negativních emocí pramenících z partnerské hádky…. Prodalo se jí přes 20 000 kusů.

Znám ho už pár let, vídáme se zřídka, ale rádi. Rozčilovala mě jeho sebejistota s jakou jen tak nad kávou odhaloval moje rozličné psychické problémy. Ale po čase jsem si to naopak oblíbil. Asi pomohlo, že jsem sám z rodiny policajtů a tak jsem vydýchal alfasamectví tohoto bývalé­ho důstojníka tajné služby, člena SOGu - elitní jednotky české armády a osobního ochránce izraelského velvyslance a řady ministrů české vlády. Svou kariéru hrdiny ve zbrani nicméně odpískal záhy po třicítce, když, jak říká, po­chopil, že politika je jedna velká manipulace. Od té doby píše knížky (i pro děti) a přednáší a koučuje. O základních věcech. O duši. O těle. O mužích a ženách. O dobru a zlu. Má přes stovku žáků soukromých nebo ve firmách. Daří se mu dobře. Za hodinovou konzultaci bere čtyři tisíce.

Obědváme, smějeme se, komentujeme krás­né pozadí servírky. Tohle je zvláštní rozhovor, nikdy nic takového ve ForMenovi nevyšlo. Ale i když laskavý čtenář nad některými pasážemi zkoprní, slibuju, že to stojí za to. Pojďme nebýt tak korektní a racionální. Tohle je spirituální rokenrol.

 

Emancipované ženy dnes mohou všechno, což taky znamená, že mají víc sexuálních partnerů, často i z různých kultur. Co to s nimi dělá?

 

Takové ženy mají problém v sebeurčení. Neví, kam patří. V ženě při každém pohlavním styku zůstává něco z muže. A to nejen Y chromozo­my, jak říká medicína. Při sexu dochází k ob­rovskému množství dějů. Ty děje jsou často na „jemnohmotné“ úrovni, tedy úrovni, kterou náš rozum nepostřehne. Přenáší se prostě informace a žena se stává databankou svých partnerů. Bohužel hlavně jejich mindráků. Taková žena je potenciální hrozbou pro svého dalšího sexuálního partnera. Ten třeba může po styku s ní trpět smutkem nebo strachem. Prostě to na něj sedne jako infekce.

 

Jak se muž může bránit?

 

V každém vztahu rozhoduje příjemce. I u ne­mocí vždycky jen já – byť většinou podvědo­mě – rozhodnu, zda od někoho něco „chytím“. Lék? Především musíš vědět, že jsi neustále ta­kovým vlivům vystavovaný. A musíš tohle vě­dění zpracovat čili prožít. Vědění + prožitek = vědomí. Jako vědomý muž se můžu bránit tak, že si všimnu, načtu si, mimosmyslově vycítím tu ženu jako pro mě nevhodnou. A nestrčím ho do ní. A když ho i přesto do ní chci strčit, tak se dokážu „ochránit“. Ježíš říkal: Když je pán v domě, tak zloděj nepřijde. Dům je mé fyzické tělo. Když jsem při sexu vědomý, jsem opravdu přítomen, tak je šance, že na mně ulpí něco ne­gativního, výrazně nižší.

 

Ženu poznáme hodně podle čichu…

 

Ano, smysl čichu v sobě obsahuje schopnost vnímat city. Cítit. Všimni si, že jsou ta slova stejná. Tu ženu si prostě můžeš načuchat. Přestože si jí vybíráme v první řadě podle toho, jak vypadá, tak spolehlivější je to očuchání a ochutnání. Pro ženu je ostatně výrazně důle­žitější, jak jí muž voní, než jak vypadá, protože má silnější mimosmyslové vnímání.

 

Teď jsme mluvili o sexu jako o potenciálním nebez­pečí, naštěstí nám přináší také příjemnější věci…

 

Dochází při něm k mužovu uspokojení, ale tro­chu jinak než se má obecně za to. Žena je totiž blíž k Bohu/vesmíru/zdroji nebo jak to nazveš. Blíž než muž. Proto muži tak nesmírně blbnou s tím nábo-ženstvím, osvícením, guruy, napo­jováním se na energie atd. Protože ve skuteč­nosti se cítím „příjemně“ jen tehdy, když jsem „na příjmu“, když jsem připojený k universu. A žena je na příjmu neustále. Muž obvykle potřebuje sex, aby se napojil skrze ženu. A jeho napojení netrvá věčně. Je potřeba to obnovo­vat. Žena je proto věčným zdrojem inspirace.

 

Musí s ní mít ten sex?

 

Nemusí, ale je to tak lepší. Vědomá žena doká­že už pouze skrze objetí muže léčit. Ideální je, pokud jsou oba nazí. Už to ho dokáže léčit na úrovni jednotlivých bran těla.

 

Bran těla?

 

My máme na těle několik bran, z ezoteriky známe třeba výraz čakry. Harmonizují se, když se láskyplně potkáváme s partnerem, který ale musí být opačného pohlaví. Pokud se setká­me s partnerem stejného pohlaví tak dochází k obrovské destrukci. Často se to projevuje tak, že vznikají posedlosti a duševní choroby. Způsobují je psychické viry, které přeskakují sexem. Ale normální pár, chlap a ženská, se do­kážou vzájemně fyzicky i duševně uzdravovat tím, že se dotýkají svými těly na té své osové úrovni. Nebo tím, že mají spolu sex, lépe řeče­no když se milují.

 

Co se stane mužům bez žen?

 

Samotná mužská energie je destruktivní. Pokud v okolí muže nejsou ženy, které by na něj působily, tak takový muž není „na příjmu“. Jeho rozum pak netvoří frekvenci víry, ale stra­chu. Protože strach je taky víra, ale víra v to, že to dopadne blbě. No a strach vede k agresi. Byli jsme dlouho oblbovaní filozofiemi a nábo­ženstvími, které nám říkaly, že žena je pasivní a negativní a muž je aktivní a pozitivní. Ale ono je to naopak. Muž, ponechaný sám sobě, vytvá­ří destrukci. Vidíš, kam dospěl svět pod nadvlá­dou mužského principu.

Sex a láska je dnes všude kolem nás. Ale často jako artikl obchodu a zábavy…

Lidi už jsou tak otupělí, že je lze oslovit pouze těmi nejtvrdšími emočními projevy. Člověk přesycený všemi typy záření a frekvencí má zhoršenou rozlišovací schopnost. Takže rekla­my prodávají přes sex cokoliv. Komerční zne­užívání sexuality je stejně nevhodné jako to, že se dřív o sexu nemluvilo vůbec.

Co je dnes největší problém ve vztazích?

 

My jsme generace, která neumí vztahy. My se bojíme někoho mít, někomu patřit, všechno je pro nás komplikované a máme obrovský pro­blém někomu nebo něčemu věřit. Tohle vyplý­vá z nízkého sebevědomí. Sebevědomí souvisí s fyzickým tělem. Pokud nedokážu věřit sobě, tak neodkážu věřit ani nikomu dalšímu. Třeba projevy žárlivosti jsou jasně projevy nízkého sebevědomí. Kdo nevěří, ten nedokáže skuteč­ně milovat, kdo nežije v pravdě, ten obviňuje druhé ze lži.

 

Jak se vlastně od sebe liší muž a žena?

 

Žena je jako slunce. Září a je zdrojem světla a přijetí. Děloha je orgán, který vysílá frekvenci přijetí do prostoru. Muž je tmavý, ostrý šutr, který letí vesmírem. Potká slunce a začne kolem něj kroužit. Každá žena má jiný druh „gravitace“ a přitahuje určitý typ mužů. A pak svým teplem, láskou, svým světlem toho muže začíná jakoby tavit, upravovat. A muž se začíná přizpůsobovat ženě. A tak je to správně. Dnes většinou muži chtějí, aby se ženy přizpůsobo­valy jim. Což je naprosto dementní postoj.

 

Ale to už je tak dlouho…

 

Jasně. My se teď nacházíme v žido-křesťanském patriarchálním paradigmatu. Muži hrají prim, přestože jsou naprosto neschopní řídit civilizaci na této planetě. Ryzí mužský prncip vidíme u ISIS. Zmanipulovaní vitální muži de­molující všechno, co jim přijde do cesty.

Říkáš také, že žena má být stabilní. Jak to myslíš?

 

Stabilitu tvoří žena, ne muž. Ale ona musí být sebe-vědomá. Výraz vědomá žena v sobě ukrý­vá slovo vědma. Stabilní žena přitáhne silného muže. Nestabilní žena přitáhne slabého muže. Ten muž se stává osvíceným. Je osvícený svět­lem vědomé ženy. A on pro ní pak vytváří stabilitu vnější. To je, o čem ženy mluví, že se potřebují opřít o chlapa… Pokud žena tvoří sta­bilitu vnitřní a muž stabilitu vnější, pak vytváří pár, který je hoden reprodukce. Dřív ne.

 

Ideální pár…

 

Muž se přizpůsobuje ženě, protože jediný, kdo zná pravdu, je žena. Co to je pravda? Neplatí ty pseudofilozofické nesmysly, že existuje moje pravda, tvoje pravda, objektivní pravda, subjek­tivní pravda. Ne! Pravda je jedna, pravda rovná se skutečnost. Záleží totiž na tom, jakou máme schopnost skutečnost vnímat. Naše obvykle zkreslené vnímání skutečnosti se dá vyjádřit touto rovnicí: Pravda + moje ego + můj rozum= moje hypotéza skutečnosti. A na základě téhle hypotézy pak jedinec reaguje. Takhle se chová­me my muži a námi zlikvidované ženy. Udělali jsme z nich manažerky a vysvětlili jim, že to tak je správně. Muži se chovají k ženám, jako kdyby ženy byly rozbití muži a bylo potřeba je opravit, tedy přizpůsobit nám mužům.

 

Ženy nejsou ženy a chlapi dnes nejsou chlapi…

 

A je to podporováno různými nesmyslný­mi esoterickými hnutími, které se uplatňují především v Evropě. Byly totiž vyvinuty jako nástroj k jejímu zničení. Oslabují vnitřní svět mužů a žen. Protože muž musí čas od času pro­jevit agresi. Je jeho součástí. My jsme tu proto, abychom chránili ženy, protože žena je bož­ské stvoření. Ale my jsme kleštěni, kastrováni a obřezáváni o svoje mužské způsoby chování. Pokud se dnes muž projeví jako muž, je oka­mžitě likvidován svým okolím nebo nadříze­ným, že se nechová dost příjemně ke kolegům nebo klientům. Z mužů vytváříme eunuchy a z žen polomuže. A posloucháme ty nesmysl­né ezoterické kecy, jako že cesta je cíl…

Dalo by se říci, že dnešní strach před mužskou agresivitou nám brání v rozumné debatě, jak ochránit hranice Evropy…

Hranice je naprosto standardní součást ves­míru. Ve vesmíru má všechno svoje hranice, buňky v těle mají svoje hranice. Hranice určují tvar. Pokud ztratíme hranice, staneme se ně­čím jiným. Čím? Tím, co má ty hranice, co nás pohltí, co má svou nesputanou mužskou ener­gii. My trpíme tím, že nemáme dost stabilních žen, které by dokázaly intuitivně inspirovat muže kolem sebe, aby se zachovali jako muži. Problém není jen v mužích. Je třeba říct, že chlapi jsou pouze produkty svých matek.

 

Co s tím dělat?

 

Ženy by neměly kastrovat svoje muže. Hodně lidí to považuje jen za konspirační teorie, ale faktem je, že my jsme pod vlivem různých mo­cenských zájmových skupin, které si s námi hrají. A to můžou jen díky tomu, že jsme zma­tení v základních otázkách. My musíme chránit naše hranice. Vůči jiným státům, jiným kultu­rám i vůči opačnému pohlaví. My se samozřej­mě můžeme propojovat v různých sférách, ale neustále musíme mít svou autonomii. Musíme vědět, kdo jsme. Odkud a kam jdeme. A tohle se některé mocenské struktury snaží potřít. K tomu využívají ekonomické, vojenské, ale i ty ezoterické způsoby. Třeba jak se nám tvrdí, že „všechno je dobře“. Že multikulti je výborná záležitost. To je přece úplný nesmysl. Já se svo­jí minulostí vojáka speciálních jednotek můžu říct, že když vidím ty záběry přicházejících tzv. uprchlíků, tak vidím vycvičené bojovníky. Cílovou zemí skutečného uprchlíka je jeho rodná země, nikoliv ekonomicky vyspělejší stát na druhé straně planety. Leda, že by z něj chtěl udělat „svou“ zemi se svými pravidly. Ale to už není uprchlík, to je kolonizátor, vetřelec.

Vždyť stačí se podívat na země, kde taková po­litika funguje už několik desítek let. Vojenská moudrost říká, že území není dobyté, dokud na něj nevstoupí noha vojáka. Pokud se v někte­rých evropských státech bojí vojáci nebo poli­cajti vstoupit na určité území, ghetta ovládaná lidmi původně z jiných kultur, tak to území už nepatří tomu státu. To je ostatně způsob zpra­vodajských služeb, jak rozdrtit mocný a velký stát zevnitř. Vytvořit v něm malé trhliny. Ty trhliny jsou původně malá ghetta, ale ony stá­le bují a zvětšují se. Nakonec se propojí jako v piškvorkách a pohltí ze dne na den velkou část původního státu.

Je to jako sociální virus.

Jako množení rakovinných buněk, které nema­jí svoje hranice a nakonec zničí organismus.

 

Současnost vidíš dost temně. Nemáš nějakou dobrou zprávu?

 

Já nevím, to chce spíš nějakého sluníčkáře… Ale dobře: lidi se probouzí. Naše vědomí ros­te automaticky, naše planeta se totiž při svém letu vesmírem dostala do míst, kde je – řeknu to duchovně - vysoká úroveň vědomí, vysoká úroveň světla. A nám to vědomí stoupá, takže se začínáme uvědomovat všechno, co se děje.

Jak se svým kritickými názory na manažerky mů­žeš dělat poradce ve firmách?

Ve starých indiánských kulturách rada star­ších neobsahovala jen staré muže, ale byly tam i ženy a dokonce i děti. Bylo to plénum se zastoupením všech částí kmene. I ve firmě je samozřejmě potřeba, aby tam byly ženy, ale nemá se to přehánět. Ty ženy tam nemají dělat mužskou práci.

 

Není tedy ideální, aby ženy řídily firmy?

 

U velkých firem je to trochu problém.

 

Proč?

 

Žena myslí plošným způsobem. Ženě záleží na většině různých detailů a všechny se je sna­ží obsáhnout a propojit se s nimi. U velkého kruhu, tedy velké firmy, je to pro ni psychicky náročné.

 

Ale je tu spousta žen, které úspěšně vedou velké firmy...

 

To už nejsou ženy, to jsou muži v sukních.

Znáš ženy z byznysu, které by byly zároveň, jak ty říkáš, vědmy?

Ne. Vědma nedělá byznys, protože vědma si je vědomá, že je žena.

 

Co tedy dělá vědma?

 

Ženské věci. Dělá děti, dělá rodinu, dělá vnitřní stabilitu, je zdrojem inspirace, je zdrojem svět­la pro všechny muže kolem ní. A ti muži jsou pak často úspěšní podnikatelé. Pokud bychom se bavili natvrdo o penězích, tak ti muži jí platí za to, že je inspiruje. Za to, že jim dává napo­jení a stabilitu. Já taky chodím k vědmám na konzultace. Takové vědmy jsou na tom obvyk­le finančně velmi dobře. I lépe než manažerky. Protože dělají to, co opravdu umí. A podobně tak muž nemůže být vědmou. Nějaký podivný tiše sedící muž, který říká, že ví všechno, není vědmou, ale je buď podvodník, nebo nějaký hybrid mezi pohlavími.

 

Ale Buddha a Ježíš byli muži.

 

Nemám pocit, že by dělali nějakou práci věd­my. Oni mluvili k davům, což je práce muže. Žena by naopak měla pracovat s jednotlivcem. Ideální terapeutkou je žena. Muž obvykle není ani průměrným terapeutem.

 

Nepopíráš se, když sám mluvíš jako vědma?

Já nemluvím jako vědma, já jsem učitel. Nepomáhám, neuzdravuju, nedokážu tyhle věci právě proto, že nejsem žena. Na druhou stranu, protože jsem muž, dokážu racionálně různé věci vysvětlit bez nějaké velké duchaři­ny. A na to dobře reagují právě ty manažerky, které si začínají uvědomovat po letech v byz­nysu, že to není to, co chtějí. Že dosáhly toho, co od nich chtěli jejich partneři a otcové, že se jejich ego nasytilo. Ale co teď? Ty ženy jsou samy ve svých luxusních bytech, pominu-li ně­jaké občasné sexuální partnery. Vesměs mají problémy otěhotnět, nebo děti nemají.

 

Dej mi nějaký příklad z praxe…

 

Podnikatelka se seznámí s mužem a pozve si ho k sobě. On na tom není finančně tak dobře jako ona. Přijede do jejího velkého domu svou ojetou Octavií, vejde dovnitř a všechno to na něj dýchne penězi, tou hmotou, kterou by ale měl do toho vztahu vnášet právě on. Nikoliv jeho partnerka. A než ten chlap dojde ze své­ho průměrného auta do její luxusní postele, tak je vykleštěnej. Byť ta žena mu říká: já tohle všechno nechci, já chci tebe. On se ale vedle ní nemůže cítit jako muž.

 

Topmanažerka si přeci může vybrat topmanažera a budou mít topvztah…

 

Kdyby přijel frajer ve ferrari, tak by nebyl vy­plesklý z jejího třímilionového mercedesu. Jenomže vědomí chlapi na vysokých pozicích, o tyhle ženy nemají zájem. Ti chtějí buď mladé ženy, které ještě nestačil nikdo zparchantět, anebo si hledají ženy, které jsou vědomé. Vědí, že manažerka jim obvykle může nabídnout pouze hrst mindráků a neplodnost.

 

Nemá člověk díky reinkarnaci možnost žít jednou v mužském a pak zase v ženském těle?

 

To bych nezmiňoval, je to pro lidi obtížně po­chopitelné. Princip reinkarnace vidím ostatně trochu jinak než komerční ezoterika. My ne­máme více životů. Máme jeden velký dlouhý život, v rámci kterého bohužel umíráme, pro­tože svoje tělo otravujeme emocemi a jídlem. Čili procházíme jednotlivými vtěleními. A při nich se často motáme v určitém prostředí s ur­čitým typem lidí nebo bytostí, protože jsme nedokončili ten úkol kvůli kterému jsme tady. Říká se tomu také karmické kruhy. My máme všichni nějaké poslání. Nejsme tady proto, abychom chodili do práce nebo platili hypo­téku. A protože na to obvykle nepřijdeme, tak nás to nutí vrátit se po smrti a dalším zrození znovu do podobných kulis, kterými jsme už jednou prošli. Jinak řečeno, v momentu smrti odcházíme ze svého těla. Ale po čase jsme opět dalším narozením vtaženi zpět do té hmoty, do nového těla. Dokončit to, co jsme si původně naplánovali, že tady na Zemi chceme udělat.

 

Co ti dělá radost?

 

Řídit auto. Ale to tam nedávej. Co mi dělá ra­dost? Když se dívám do očí svého studenta a vidím, že mu něco došlo. Svět se totiž skládá z mnoha malých světů nás lidí. Když ho chce­me měnit, musíme měnit sebe.



Zdroj:

časopis FORMEN

http://www.formenonline.cz/


zpět na press
TRANSFORMACE VĚDOMÍ
Copyright © 2018 Tomáš Keltner | Tvorba webu SEO kvalitně